Life is on the other side
/ Cinema blog, Inspirace dokumentem /
Life is on the other side (LA VIE EST AILLEURS)
režie: Elsa Quinette
Francie, 2011
58 min.
Elsa Quinette (1972) studovala literaturu a etnologii. A zdá se, že oboje se odráží i v tomto jejím filmovém debutu. I když ve středu pozornosti je tady osobní zkušenost s tím, jak její babička doma ve Francii prožívala poslední období svého života, natáčela ho taky v indickém Váránasí.
Proč o smrti každý mluví špatně? Její devadesátiletá babička na tu otázku s naprostou samozřejností odpovídá: „Já ne!“ Smrt je její jediné přání a umřít je pro ni největší štěstí. Je to jistě dané tíhou a smutkem z omezených možností, které stáří přináší. Ale navíc je tu i zvláštní zaujetí smrtí a nevídaně černý humor, který si užívá se svým synem. Velice se spolu baví hrou na její umírání a pohřeb a přípravou jejích posledních slov. Pomáhá to všem postupně přijímat to, co je nevyhnutelné, nezavírat před tím oči. Pro babičku je tu ale smrt dokonce něco jako toužebně očekávaná milenka.
Life is on the Other Side je vícevrstevnatý dokument, protože vedle autenticky zachycených situací staví i autorčinu subjektivitu. Ani to nemůže být jinak, když jde o její vlastní rodinu. Film začíná vyprávěním jejího snu o pohřbu, při kterém mrtvola náhle ožila a zamilovala se do ní. Už to naznačuje, že všechno bude motivované jejím vlastním zaujetím smrtí a přetavené optikou její vnitřní zkušenosti. Černobílé, němé záběry z doby války, kdy se babička se svými příbuznými natáčeli, když se jako Židé ukrývali, aby si zachránili život, a dopisy z té doby reprezentují kousky paměti, jejichž význam se může s babičkou navždycky vytratit. U jejího nemocničního lůžka se syn ptá na okolnosti svého narození, které souvisejí s dobou války. Bez paměti se z minulých souvislostí a jedinečných příběhů stávají jenom nesrozumitelné střípky a proměňují se zase v chaos.
Další subjektivní rovinou jsou dlouhé obrazové pasáže jen s hudbou, beze slov – záběry a fotografie z Váránasí, kde se chudí a leckdy znetvoření Indové podobají podivným duchům
„z druhého břehu“. Místo dlouhých řečí nebo filozofických idejí na diváka působí jejich tváře a emoce, do široka otevřené oči. Je dobře, že režisérka se nesnaží o žádné ideové závěry, nenabízí žádné „recepty“ a před koncem nechává mluvit jenom samotné chování Indů. Hlavně díky tomu můžeme tuto osobní výpověď o umírání jednoho člověka vnímat i jako citlivou, univerzální meditaci o přijímání naší lidské pomíjivosti.
Snaha vypovědět filmem něco výstižného o smrti a umírání je zrádná věc a nepochybně to vyžaduje osobní zkušenost. A právě taky Indie nám může leccos nového nabídnout. Protože tam není cítit bariéra, která se na západě často staví před vědomí konce, všechno se při veřejné kremaci zemřelých bez zábran slévá dohromady – smrt jako něco tragického i osvobozujícího, jako to nejposvátnější i to nejníže tělesné, všechno zároveň. Pohřeb doprovází bujarý tanec, vedle dohasínající hranice si někdo čistí zuby… Veselí i naprostá samozřejmost. Vyjevuje se tak, jak okleštěné a zjednodušené vnímání smrti mívá západní společnost . Tento film jako by se snažil sdělit, že konec života je mnohovýznamová a v lecčems neuchopitelná věc, nesoucí s sebou spoustu témat a emocí, leckdy velice protichůdných. A snad právě to, že člověk nezavírá oči před ničím z toho, může vést ke konečnému smíření. Film v roce 2011 získal Georges de Beauregard National Prize na festivalu IDF Marseille.
Na film se můžete podívat zde. (Stream zdarma).
Chcete dostávat tipy na další inspirativní filmy?
Štítky:
Informace o autorovi:
Roman Kozák je vystudovaný scenárista a dramaturg, milovník krajiny a na tomto místě zanechává odkazy a krátké poznámky k dokumentárním filmům. Jejich společné téma napadlo ho symbolizovat (díky jednomu nečekanému nálezu při procházce v poli za domem) úlomkem pravěké sekerky pod jedoucím kombajnem. Ať tato stránka poslouží k lepšímu povědomí o některých aktuálních a zajímavých tématech.