Jeskyně zapomenutých snů
/ Cinema blog, Inspirace dokumentem /
Jeskyně zapomenutých snů (Cave of forgotten dreams)
Režie: Werner Herzog
Kanada, USA, Německo, Francie, 2010
90 min.
V roce 1994 byla u řeky Ardèche v jižní Francii objevena nová jeskyně a v ní pravděpodobně nejstarší známé pravěké jeskynní malby. Ty jsou výborně zachovalé a stáří některých z nich se odhaduje na 32 tisíc let. Dnes je místo známé jako jeskyně Chauvet. Veřejnosti je nepřístupná a omezeně ji mohou navštívit jen vědci. Film Wernera Herzoga se nám snaží co nejvíc zprostředkovat podobu místa, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá (proto byl do kin uvedený ve 3D verzi). Ale to není jediná motivace jeho vzniku a ani jediný aspekt, který ho činí pozoruhodným.
Režisér Werner Herzog, výrazná osobnost evropské kinematografie, ve své tvorbě důsledně sleduje témata, v jejichž podtextu je často napětí mezi podvědomými sny, vizemi a životem v civilizaci – ať už to znamená podlehnutí zlu nebo touhu po spojení s něčím prapůvodním. Postavami jeho hraných filmů bývají blouznivci nebo vizionáři, uhranutí svou ideou, jdoucí leckdy až za hranici normality a podléhající temnotě a destrukci. Od 90. let se věnuje spíš dokumentu, ale dál točí o silných osobnostech, konfrontujících se často s mystériem přírody nebo vzdálené kultury.
A také u Jeskyně zapomenutých snů je od prvních okamžiků jasné, že film má ambici přesáhnout hranici populárně-naučného dokumentu. Důležitou roli tu (vedle hudby Ernsta Reijsegera) hraje komentář – ztišený Herzogův hlas, ze kterého je znát osobní zaujetí. Herzog je věcný, ale zároveň hloubavý. Jádrem filmu je autorská výpověď, která se vedle základních informací snaží předat i vlastní zkušenost z pobývání v jeskyni. U takového tématu je to asi nejlepší možný přístup, protože vědci – archeologové nebo kunsthistorici – mohou v případě pravěkého umění říct jenom málo jistého, a je na místě pokoušet se jeskynní obrazy a jejich souvislosti opakovaně procítit svou vlastní bezprostřední zkušeností. Navíc se malý filmový štáb ve stísněném prostoru jeskyně nevyhne tomu, aby byl sám v záběru. Prostředí samo jako by nevyhnutelně obracelo člověka k sobě samému. Herzog z výpovědí vědců, zabývajících se jeskyní, zařazuje nejradši takové, ve kterých se projeví spíš člověk než vědec. Mladý archeolog vypovídá o emocionální síle maleb a o tom, jak se odrazily v jeho snech, o potřebě a zároveň neschopnosti odhalit příběhy, které se v jeskyni kdysi odehrály. Jde spíš o způsoby, jak věci pochopit nepřímo – tak říkajíc skrze tlukot vlastního srdce. To všechno jistě není hlavním cílem archeologa. Ten ale dodává: „Jsem vědec, ale i lidská bytost.“ Věda se tu tedy setkává s osobním prožitkem a film je tím pádem spíš zvídavou meditací, poskytující i spirituální rozměr.
Kousek americké hymny, zahraný na pravěkou flétnu, nebo výrobce parfémů, snažící se najít nové jeskyně svým čichem, jsou také pokusy, jak pochopit pravěké lidi nepřímo a doslova je „vycítit“. Závěrečný obraz s krokodýlími albíny zpochybňuje možnost přímého poznání pravěké mentality a tím i podstaty vzniku jeskynních maleb. Nedíváme se při jejich interpretaci jenom do nějakého zrcadla na náš vlastní obraz? Každopádně Herzogův film je místem, kde se vědecké poznání, umění a spiritualita potkávají. A každopádně, spíš než jeskyně, jím je lidské nitro. Jak tu říká jeden z vědců – mnohem lepší označení pro lidský druh než homo sapiens by bylo homo spiritualis. Zkrátka my lidé toho nevíme moc, ale jisté je, že máme duši.
Chcete dostávat tipy na zajímavé filmy?
Štítky:
Informace o autorovi:
Roman Kozák je vystudovaný scenárista a dramaturg, milovník krajiny a na tomto místě zanechává odkazy a krátké poznámky k dokumentárním filmům. Jejich společné téma napadlo ho symbolizovat (díky jednomu nečekanému nálezu při procházce v poli za domem) úlomkem pravěké sekerky pod jedoucím kombajnem. Ať tato stránka poslouží k lepšímu povědomí o některých aktuálních a zajímavých tématech.