Sacro GRA
/ Cinema blog, Inspirace dokumentem /
Sacro GRA
režie: Gianfranco Rosi
Itálie (2013)
93 min.
Film „Sacro GRA“ na sebe upoutal pozornost tím, že na loňském benátském filmovém festivalu získal jako historicky první dokumentární film hlavní cenu – Zlatého lva. Svou formou je ale pojatý tak, aby se co možná nejvíc přiblížil hranému filmu. Jeho režisér Gianfranco Rosi je autorem už několika výrazných dokumentů – především snímků „Pod úrovní moře“ (2008) o komunitě lidí, žijících v kalifornské poušti (ten získal cenu za nejlepší dokument v Benátkách v roce 2008 a zvítězil i na festivalu Jeden svět o rok později), a „El Sicario – pokoj 164“ (2010), což je portrét masového vraha z prostředí mexické narkomafie. Jsou to setkání s poněkud výstředními postavami, pozoruhodná mimo jiné tím, do jak intimní blízkosti se k hrdinům dostaneme.
Při natáčení „Sacro GRA“ (což lze přeložit jako „svaté“ nebo i „božské GRA“) se Rosi více než dva roky vracel za obyčejnými obyvateli Říma, žijícími kolem Grande Raccordo Anulare, dálničního městského obchvatu, který dosahuje délky skoro 70 kilometrů, aby zachytil autentické, každodenní střípky jejich příběhů. Teprve mozaika z nich složená vytváří nevtíravou, ale působivou výpověď o tomto místě. Rosiho nehodnotící oko díky svému odstupu a v důsledku toho, že se zříká vlastního explicitního komentáře, shledává vzrušující jedinečnost a mnohost v životě kolem dálnice, na první pohled banálním. Motivy, které se pomalu skládají a naznačují důležité sdělení o společnosti poznamenané tím, že vědomí spojení s původní identitou je překrývané zmatkem a jakousi vyprázdněnou fikcí, která obelhává a zplošťuje lidskou duši a mezilidské vztahy, jsou akcentované velmi citlivě tak, aby nepřehlušily zaznamenaný život, který přes závažnost některých obrazů je stále v popředí jako hlavní postava filmu a kypí tu po svém, viděn s humorem a vstřícností, ale i s pochopením pro jeho tíhu.
Zachranář z ambulance, bohatý muž, pronajímající honosný dům jako kulisu k výrobě fotorománů nebo k módním přehlídkám, hubitel brouků nosatců, napadajících palmy, nebo rybář, chytající pod dálničním mostem skoro jako v nějakém mýtickém podsvětí úhoře – to je jedinečná kvintesence místa. Názor na to, kde tu lze najít něco živého a lidského, si udělá divák sám, není třeba nic okázale zdůrazňovat. A ani tu není třeba nikoho odsuzovat. Podobně jako ve Felliniho filmu „Roma“ tu jde o niterné přetavení atmosféry místa, podobného zvláštnímu živočichovi.
Brouci a jejich „orgie a odporné hostiny“ (jak se říká na konci filmu), napadající palmu „ve tvaru lidské duše“ (její ratolest je také starověký i křesťanský symbol vítězství nebo rajské čistoty) uzavírají celý film. Takové motivy nejsou ve spojení s Římem ničím novým a můžou připomenout třeba i aktuální felliniovskou „Velkou nádheru“ Paola Sorrentina. Ale snad právě proto stačí filmu „Sacro GRA“ spíš už jen střípky a metafory, aby na to z římské periferie poukázal. Hlavně je ale vzrušující po svém. Tím, že jako dokument suverénně pracuje s postupy hraného filmu (s kamerou, střihem i dialogy, které působí jako by byly přesně a brilantně napsané právě pro danou situaci), přináší napětí mezi autentickou realitou a fikcí, což skvěle odpovídá samotnému jeho tématu a zároveň tak ve spojení s římskou periferií může evokovat třeba i poválečnou, bytostně původní italskou filmovou tradici – lze to tedy chápat jako jeden z odkazů ke kořenům. Dálniční obchvat tu tvoří pomyslnou hranici mezi městem a venkovem, kolem které se mísí to původní s tím, co přichází, i s tím, co jenom rychle protéká, a dohromady to tvoří zónu, kde přes všechny nánosy a rozpory současné zmatené doby existuje mnoho jedinečného.
Film je inspirovaný knihou Itala Calvina „Neviditelná města“, v níž postava Marca Pola vypráví o neexistujících městech, složených spíš z jeho niterných zkušeností. Tento film, který má tak trochu rozmlžené kontury, tedy počítá s tím, že si do něj divák bude vkládat i své vlastní významy.
Film je možné pustit si zde.(Zdarma, nebo za dobrovolné „vstupné“).
Sdílet:
Štítky:
Informace o autorovi:
Roman Kozák je vystudovaný scenárista a dramaturg, milovník krajiny a na tomto místě zanechává odkazy a krátké poznámky k dokumentárním filmům. Jejich společné téma napadlo ho symbolizovat (díky jednomu nečekanému nálezu při procházce v poli za domem) úlomkem pravěké sekerky pod jedoucím kombajnem. Ať tato stránka poslouží k lepšímu povědomí o některých aktuálních a zajímavých tématech.